Jsme v Čechách na sklonku 17. století. Poblíž Pelhřimova přepadli lapkové povoz s drahocenným nákladem pro želivský klášter. Purkmistr města pověřil zemana Jožíka Bukovského, aby se v okolních lesích poohlédl po stopách pachatelů. K Bukovskému se připojí podivný želivský mnich Norbert, možná tajný služebník inkvizice: vztah obou mužů se od počátku projevuje skrytým napětím. Třetí hlavní postavou příběhu je linecký kovář Lucas, účastník bitvy proti Turkům u Vídně a burš jihočeského šlechtice, jenž hledá láskyplnou náruč. Pošívalova kniha Satanovy chvíle je dovršením volné trilogie z pobělohorských časů (Satanovi koně, Epocha 2003; Satanovo jaro, Epocha 2005). V půdorysu příběhu se záhadou je těžké najít odpovídající srovnání v domácí literatuře. Satanovy chvíle jsou totiž historickou detektivkou asi ve stejném smyslu jako Ecovo Jméno růže, byť se neobrací k výlučnému okruhu čtenářů. Autor pracuje důmyslně s napětím, vědomě spojuje minulost s dneškem a literární tradici s postmodernou, osvědčuje znalost lidových zvyků a řemesel stejně jako teologie, dobové sexuality, módy i etikety. Drtivá většina jeho figurek na území Pelhřimovska v 17. století skutečně žila; v kraji podnes můžeme nalézt potomky jejich rodů. Jako když barokní malíř klade na plátno své barvy vrstvu po vrstvě, tak se i před námi stránku po stránce líhnou z temnosvitného příběhu stále zřetelnější portréty všech protagonistů. I ve chvíli, kdy získáme pocit, že všechny postavy již důvěrně známe, jim autor ponechává kus vnitřního tajemství. Právě v tom spočívá magičnost jeho vypravěčství. sakriti opis