"Nikdy jsem toho moc nenamluvil, ale protože jsem byl poslušné dítě, bral jsem si k srdci tatínkovy průpovídky. On nás častoval různými sentencemi, které, aby jim dodal vážnosti a důležitosti, deklamoval takovým teatrálním způsobem, například: ,Modli se, jako bys měl dnes zemřít, a žij a pracuj, jako bys měl žít navěky.' Nebo co se té řečnosti týče, jeho oblíbené úsloví bylo: ,Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Míň mluv a víc mysli.' Naštěstí já jsem ani moc mluvit nemusel, protože jsem většinu života prožil na zkouškách a na pódiích s houslemi v rukou. A byly to právě housle, které mluvily za mě a o mně, a vůbec o životě a o pocitových stránkách života, o radostech a trápeních, štěstích a utrpeních, které se ale stejně slovy popsat nedají. Dokonce se říká, že tam, kde nestačí slovo, začíná hudba." Takto začínají vzpomínky Bohumila Smejkala (1935-2009), vynikajícího houslisty, primária Janáčkova kvarteta, uměleckého vedoucího Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a profesora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Vrací se v nich do svého dětství, vzpomíná na své přátele, žáky a především na život s hudbou. Kniha je doplněna vzpomínkami jeho přátel a kolegů (např. Adolfa Sýkory, Ladislava Chudíka, Miloše Štědroně a dalších). Fotografie z dětství, rodinného archivu, koncertů i z mnoha zahraničních cest doplňují vyprávění, které představuje Bohumila Smejkala, skvělého hudebníka a vzácného člověka.