Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853-1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854-1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky "historické mytologie" obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí. sakriti opis