O bleším cirkusu psal ve svých Pražských dobrodružstvích před stoletím Egon Ervín Kisch. Teď o něm píše Jan Pavel. Navenek má každý z nich to své: Kisch zábavu, pouťovou kuriozitu, lehce bizarní atrakci pro děti, Pavel pak tísnivou procházku po vlastním osudu, stopování sebe sama labyrintem, v jehož srdci se trochu škodolibě pošťuchují láska a smrt. Společný jmenovatel obou je ale jednoznačný: bleší cirkus řídí vždycky někdo jiný. Stejně jako v tolika případech naše životy. Nevyrostli jsme z ničeho, jsme větve v koruně stromu s mohutným kmenem a kořeny hluboko v zemi. Rezonuje v nás nejen současnost, ale taky minulost; a někdy brutální, nelítostnou silou. Zbývá jediné: sundat si ohlávku, ať je jakkoli pozlacená, a zmizet z toho cirkusového plácku co nejrychleji pryč – k sobě. Zbavit se závislostí, přestat přijímat i předávat vinu. Narovnat se a být už jen sám sebou.