Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta.
Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti.
Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků. sakriti opis