V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé.
Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.