Postava svatého Pavla, kterou nám oslava Roku svatého Pavla předkládá k úvahám u příležitosti dvoutisícího výročí narození tohoto apoštola, promlouvá ve své hloubce i dnes. Jeho cesta do Damašku má v sobě význam skutečné duchovní cesty, která v jistém smyslu v sobě zpodobňuje zkušenost každého člověka, jenž se osvobozuje od vlivů různých iluzí a přeludů, a tak získává svou vlastní autenticitu. Svatý Pavel tuto svou rozhodující zkušenost označuje jako „povolání“. Je si vědom toho, že jeho obrácení není jen vyústěním vlastního myšlenkového vývoje, ale plodem nepředvídatelné Boží milosti. Opravdu je třeba uznat, že Bohu patří tento první popud, jímž počíná naše osvobození od každého sterilního aktivismu a přivádí nás do jeho lásky, do jeho caritas, do prostoru štědrosti a nezištnosti, v němž každý může pěstovat své povolání a víru.
Cesta do Damašku je pak také místem setkání, setkání s Ježíšem, jenž přichází k člověku, který ho až do té doby vůbec neznal, a proto ho při oslovení vůbec nemohl poznat, podobně, jak se to možná stalo v životě i leckomu z nás. A něco takového se též přihodilo učedníkům mířícím do Emauz. Okolnosti zůstávají stále stejné. Vždy je to sám Ježíš, jenž přistupuje k člověku zcela roztržitému či nevěřícímu, pokud dokonce ne přímo nepřátelskému, jak tomu bylo v případě Pavlově, a po takovém setkání s milostí život člověka nemůže zůstat nepoznamenán a nezměněn. Pavel sám je toho dokladem. Sám zůstává svědectvím tohoto setkání a rovněž ukazuje na nutnost stále se opírat o Ježíše, zaměřit svůj život na něj, učit se od něj a vstoupit do jeho smýšlení, abychom mohli naplnit svůj vlastní život.
Svou duchovní cestou svatý Pavel sleduje ještě jakoby třetí pohyb, jímž je poslání. Jeho úkolem bude hlásat jméno Páně „před národy, králi a syny Izraele“ (Sk 9,15). Přinášet Krista: nemůže si totiž jen sám pro sebe ponechat Krista ten, kdo ho poznal a vstoupil do vztahu s ním. Vzpomeňme kupříkladu na radostnou cestu Marie k Alžbětě poté, co z Ducha svatého počala! Tedy Pavlovo poslání je po jeho návratu z Damašku toto: na veřejnosti hlásat, sdílet zkušenost Boží lásky a milosti, radosti Kristovy, jenž se nám zjevil a přišel, aby se s námi potkával na cestách tohoto světa, ostatně ne vždy pohodlných a snadných. Jenže zvěst Pavlova poslání v sobě obsahuje ještě další zjevení, a sice zjevení kříže: „Ukáži mu, co všechno bude muset podstoupit pro mé jméno“ (Sk 9,16). Kříž znamená toto: náš způsob sebedarování má vycházet z příkladu Kristova, jenž se nám dal tak, že se zcela zřekl všech svých výsad, zbavil se sebe sama a zvolil si službu. Stejný kříž nesl i svatý Pavel ve svém životě, který se naplnil láskou ke Kristu a s ní i řadou utrpení i bolestí a nakonec ho korunoval prolitím své krve.
Přeji čtenářům, aby je myšlenky uvedené v této knížce provázely na podobné duchovní cestě a aby jejich život byl setkáním s Ježíšem opravdu proměněn, podobně jako život Pavlův i životy všech těch, kteří v jakékoliv době věří v něj a spoléhají se na něho.
(Předmluva Tarcisia kard. Bertoneho)