Při pohledu na sochy svatých z mramoru může leckoho napadnout: Mají tyto postavy ještě něco společného s námi, obyčejnými smrtelníky? Autor této půvabné knížky je pevně přesvědčen o tom, že ano. Propůjčuje proto hlas světcům a světicím z Berniniho kolonády na Svatopetrském náměstí v Římě, aby si před našima očima vyměnili názory na problémy aktuální ve své i v naší době. Svatým v jeho podání nejsme vůbec lhostejní, stále se za nás přimlouvají u Boha, zůstávají však v první řadě našimi bratry a sestrami a chtějí se s námi podělit o své zkušenosti. Každý z nich přece musel také zápasit se svými slabostmi, prožívat obyčejné lidské starosti, útrapy a obtíže rozhodování. Někteří povstali k novému způsobu životu z velké mravní pokleslosti – o to víc pak mohou svědčit o milosrdné Boží lásce. Padovese neotřelou formou poukazuje také na to, jak důležité pro svatost jsou hodnoty jako vnitřní svoboda, humor a odvaha k pravdě. Využívá při tom úryvků z vlastních spisů svatých nebo vyprávění o jejich životě. V knize se setkáváme jak s postavami obecně známými (např. František z Assisi, Kateřina Sienská, Terezie z Avily, Ignác z Loyoly), tak i pozapomenutými (někdejší prostitutky Marie Egyptská a Pelagie Jeruzalémská, odstoupivší papež Celestýn V., aj.). Živá rozprava světců a světic ústí nakonec v poselství křesťanům třetího tisíciletí – laikům, kněžím, řeholníkům, biskupům i papežům.