„Bůh je nekonečná radost.“
(Terezie z Los Andes)

Terezie od Ježíše z Los Andes (1900–1920) je vůbec první chilská kanonizovaná světice. Může nás něčím oslovit mladičká karmelitka ze vzdálené země a zcela jiné doby, která zemřela v necelých dvaceti letech a navenek nic podstatného nevykonala? Její životopis je v lecčems nezvyklý až provokující, ale možná zjistíme, že k nám promlouvá překvapivě silně.
Terezie z Los Andes nežila s Bohem až na Karmelu, ale žila své povolání již ve světě. Milovala nejen chvíle soustředěné modlitby, ale i jízdu na koni, cesty k moři a do hor, měla ráda plavání, hudbu a zpěv. To vše dělala v Bohu s Bohem, takže lidé v její blízkosti mívali zvláštní pocit Boží přítomnosti. „Proč pochybuješ o Bohu? Copak ho nevnímáš, když jsi se mnou?“ ptala se jednou svého bratra Lucha. Sama na sobě prožila, že karmelitánská spiritualita je vhodná pro každý životní stav, protože učí člověka žít s živým Bohem, žít ve víře neustále před jeho tváří, jak říkal prorok Eliáš. Terezie se tak stala inspirující postavou pro řadu mladých lidí: mnohé přitáhla k hlubšímu životu s Bohem, pomohla jim lépe žít jejich vlastní povolání. Zvlášť její dopisy jsou hlubokou duchovní četbou s důrazem na spiritualitu „bytí“, na rozdíl od spirituality „výkonu“.
S jejím osobním povoláním je neoddělitelně spjato i tajemství smíru a oběti. Pán jí dal vnitřně zakusit něco z toho, co prožíval v posledních hodinách svého života zde na zemi. Terezie trpěla vnitřními zkouškami, temnotami, opuštěností, ale i nemocemi a předčasnou bolestivou smrtí. Všechny tyto zkoušky nevnímala jako příkoří, ale jen jako příležitost, jak více projevit svou lásku k Bohu a lidem: „Karmelitka, jak ji chápu já, není ničím jiným než adorující obětí.“