Unikátní vzpomínky lékaře, básníka a kozáka Nikolaje Kelina.

Nostalgické ohlédnutí za dětstvím stráveným v donských stepích. Niterné osobní svědectví mladého důstojníka dělostřelectva, který zakusil těžkosti první světové války a fatální následky bolševické revoluce, občanskou válku, vynucenou emigraci a odchod od rodiny i z milované vlasti. Represím nově nastoleného režimu Kelin unikl jen o vlásek. Na počátku 20. let totiž v rámci Ruské pomocné akce odcestoval do Československa, kde vystudoval lékařskou fakultu a začal působit jako obvodní lékař. Ani zde k němu ale osud nebyl vždy přívětivý. Čelit musel německé okupaci, příjezdu rudoarmějců, opakovanému věznění a krutým výslechům SMERŠe. I přes život, který si navzdory všem příkořím pro sebe, svou manželku i děti vybudoval, kozácká houževnatost a touha po vřelé náruči rodného Donu jeho srdce nikdy neopustily.

Memoáry vyšly v ruštině kompletně až v roce 2021. Předtím byly vydány jen v redukované podobě, kde byly vypuštěny pasáže popisující zvěrstva Rudé armády. Do češtiny je pro svá vnoučata začal překládat autorův syn, historik Alexej Kelin. Knihu doprovázejí autentické fotografie.

„Škrtám zápalkami, preventivně uloženými pod polštářem, a vydávám se do teplé jižní noci. Hvězdy! Svítí nízko a jsou velké jako nikde jinde na světě. Vzduchem se line sotva znatelná vůně stepi, výjimečná vůně, někde velmi blízko drsně cvrkají kobylky, veselí hudebníci, v dálce lze cítit proud řeky úžasně blízké srdci. Don! Donská země! Věšenská! Šolochov! Už nezvládám složitost a množství zážitků, cítím, jak mi po tvářích stékají slané slzy, slzy trpké lásky k navždy opuštěnému domovu. V hrdle mne tlačí něco těžkého jako mlýnský kámen a brání mi dýchat. Hlavou se mi honí chaotické myšlenky na zničený a nesprávně prožitý život. Je bolestně jasné, že už nic nelze napravit, že život šel jinou, nežádoucí cestou, a já stojím tiše, bez vzlyku, jen z očí mi proudí slzy. Ať tyto slzy vyhnanecké hořkosti a nesnesitelné lásky k rodnému Donu dopadají na navždy ztracenou a nemocnou zemi, smíchají se s ní a možná na tomto místě po čase vyroste hořká, opojná bylina, pelyněk, a její vůni rozvane za horkého poledne suchý vítr po zemi vrostlé do srdce, duše a mozku. Pane Bože! Jak krásně je kolem a jak těžko je v duši!"