V novější české literatuře se objevuje celá řada próz, jež ukazují, jak do individuálních lidských životů fatálně zasahovaly klíčové historické události 20. století. V mnoha dílech takového tematického zaměření je přitom děj rozvržen do dlouhého časového úseku, takže se v pozadí soukromých „malých dějin“ hrdinů průběžně rýsují téměř panoramatické, byť
samozřejmě neúplné a nesouvislé obrazy naší nedávné minulosti. Tato kniha si vybírá právě prózy uvedeného typu, aby na jejich příkladu představila v osmi analyticko-interpretačních
studiích jev, který byl doposud v českém literárněvědném prostředí promýšlen a případně aplikován jen okrajově či příležitostně. Jde o tzv. modalitu, projevující se v beletrii nikoli jako komplexní stylová charakteristika nebo žánrová kategorie, ale jako víceméně prchavý „odstín“, nestabilní „tón“ konkrétního uměleckého vyjádření. Jednotlivé kapitoly této knihy tak mimo jiné ukazují, že ve vybraných románových obrazech uplynulého století nemusí nutně převládat jen tragické a apokalyptické naladění, ale že se v nich může projevovat také komičnost, grotesknost a ironie, že jejich realističnost může být podrývána fantastickými momenty nebo také že se satiričnost může funkčně prolínat s erotikou. Závěrečná kapitola pak zvažuje možnost, že pojednávané prózy nespojuje ani tak
příslušnost k jednomu subžánru, jako spíše společně sdílená „kroniková“ modalita.