Druhý díl autorových vzpomínek (první díl – „Chrousti na zábradlí balkonu“, Ekopress, 2017).

Z předmluvy.. Ve vzpomínkách na relativně rané dětství jsem opustil sám sebe ve věku 9 let, i když některé ze vzpomínek a příběhů přesáhly i do pozdější doby. Protože jsem shledal (na základě vlastního kritického posouzení s odstupem času a také podle reakcí prvních čtenářů uvnitř rodiny i mimo ni), že zaznamenávání těch vzpomínek nebylo zcela zbytečné ani zcela nudné, pokusím se v nich pokračovat. Připadá mi totiž, že opustit sám sebe na začátku teenagerovského zranitelného věku by bylo na jedné straně poněkud nezodpovědné, a z druhé strany by to byla škoda, protože spousta legračních i vážných situací a příběhů s patinou zašlého času by tak zůstala utajena mé rodině i všem dalším lidem naladěným na podobnou vlnovou délku, které to případně začalo zajímat a bavit.

A tak se znovu ve vzácných chvílích klidu a samoty začínám vracet na Vinohrady okolo roku 1950, na krkonošskou chalupu a do školních lavic. Začnu, s určitou dávkou nostalgie, které se nikdo normální v mém věku, když vzpomíná na mládí, nedokáže ubránit, vyvolávat podoby a skutky spolužáků, oblíbených i méně oblíbených kantorů a dávno vyhaslé první (i druhé a další) studentské lásky, a občas i dusivou atmosféru těch let; vrátím se ke svým blízkým, kteří jsou už dávno mrtví, a pokusím se o jakousi rekonstrukci světa mých rodičů před mým narozením, v době první republiky, jejich přátel a zážitků. A samozřejmě se vrátím také do období dychtivého poznávání fascinujících souvislostí v přírodě a jejích nejrůznějších obyvatel.