Kniha je příspěvkem k současné debatě o funkci a statusu (hraného) filmu jako média kulturně zprostředkované paměti. Pozornost toto téma zasluhuje z více důvodů, tím hlavním je skutečnost, že své představy o minulosti si velmi často utváříme právě na základě fikčních filmů, které mohou podobu událostí zprostředkovat životněji než psané texty. Pokud jako základní rámec určíme paměť, ke studiu filmu lze přistoupit ze dvou rozdílných perspektiv. Z té první na něj můžeme nahlížet jako na dokument doby, ve které vznikl: můžeme sledovat, jak se v něm projevují postoje, hodnoty, stereotypy či problémy, s nimiž se společnost v danou dobu potýkala. Z té druhé k němu můžeme přistupovat jako k jedné z platforem pro vytváření nových verzí minulosti, jako k médiu, pomocí něhož lze ukázat a vyprávět, jak se věci odehrály. Paměť, kterou film vytváří a zároveň uchovává, tedy zpřítomňuje jednak éru, v níž byl natočen, jednak období, do něhož je zasazen jeho děj. Z obou těchto perspektiv autorka v knize sleduje české (československé) hrané filmy, jejichž námět se týká poválečného vysídlení německy mluvících obyvatel a následného osidlování pohraničních oblastí. První část knihy přibližuje dosavadní vývoj sociologicko-historického výzkumu filmu a otevírá některé metodologické otázky, související s takovým přístupem k filmovým dílům, který akcentuje jejich „paměťovou“ funkci. Druhá část, věnovaná filmům Ves v pohraničí, Nástup, Adelheid a Habermannův mlýn, ukazuje, jak se v československé a později české společnosti měnil pohled na poválečné události a významy, s nimiž byly spojovány. Analýza těchto příkladů, zkoumaných na pozadí kontextu jejich vzniku, není pokusem o rekonstrukci kompletního obrazu „odsunu“ v československé a české kinematografii, umožňuje však zachytit pluralitu možných výkladů této části naší minulosti a různé společenské a kulturní faktory, které způsob jejího podání ovlivnily. sakriti opis