Už jen samotný fakt, že jde o tajnou společnost, která má své lidi na vysoce postavených místech a jejíž členové jsou loajální především ke svému řádu a jeho skrytému poslání, by nás měl před svobodnými zednáři varovat. Zednářská zásada jim totiž ukládá „nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu“, což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářský zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Proto bychom se měli mít před zednáři, i těmi v české politice, na pozoru.

Počkat, počkat, mohl by někdo říci. Jakými zednáři v české politice? Inu, politiky, kteří jsou zároveň svobodnými zednáři. Je jich takových u nás spousta. Skoro bych řekl, že česká politika je svobodnými zednáři prolezlá skrz naskrz (stejně jako ve všech ostatních zemích).

Když totiž víme, jak velký vliv měli zednáři v naší vlastní nedávné historii či jaký mají v sousedních zemích, pak je na místě předběžná opatrnost a střízlivý úsudek, že to v novodobé české historii a současnosti bude přinejmenším stejné. Už jen proto, že nový režim zednářům přeje, nikdo je nepronásleduje, ve skutečnosti je posametová republika zednářskými idejemi prodchnutá v míře ne menší než ta první. A obdiv k tajným a elitářským spolkům u nás kvete se stejnou razancí, jako v tehdy vzniklém Československu.

Prvorepublikové zednářství můžeme s odstupem času lépe hodnotit, protože o mnoha zednářích už víme, ježto po smrti se jejich příslušnost k řádu projevit může. Ze současných zednářů ale známe jen ty, kteří to o sobě sami prozradí (to možné je, nesmí ale prozradit žádného jiné-ho žijícího kolegu). Kvůli jejich utajení nám proto ne-zbývá, než zednáře rozpoznávat podle jiných indicií. Po-dle jejich myšlenek, gest, symbolů, podle toho, zda mají zednářskou tradici v rodině či nikoli apod. I o tom je tato publikace...