Alén Diviš (1990-1956) žil od dvacátých let minulého století v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a také navštěvoval přednášky Františka Kupky.
Na počátku druhé světové války, za ostře protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a držen v pařížské věznici La Santé a potom vláčen po internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku. V New Yorku, kam se konečně dostal roku 1941, své vězeňské zkušenosti reflektoval malbami inspirovanými tím, co odsouzenci na smrt kreslili a psali na zdi cel, a těmito existenciálními obrazy se osobitě a zcela nezávisle přiblížil k tomu, čím tehdy zasáhli do dějin moderního umění Jean Dubuffet, Jean Fautrier a Wols.
Když skončila válka, vrátil se do Československa, usadil se v Praze a roku 1948 tam své newyorské práce vystavil s velkým úspěchem zvláště mezi mladými výtvarníky. Další výstava roku 1949 obsahovala jeho tehdejší malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena. Smrt, která v nich hraje podstatnou úlohu, stala se pak jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech za komunistické totality se ocitl v úplné izolaci.
Ke konci života z nedostatku peněz na barvy jen kreslil, hlavně výjevy z fantastických povídek Edgara Allana Poea a nakonec z Bible. Těmito malířsky pojatými kresbami, v nichž jeho umění šerosvitu a temnosvitu dosáhlo vrcholu, zařadil se mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo takřka zapomenuto. Znovuobjevil je a v sedmdesátých letech začal uvádět v obecnou známost Jaromír Zemina.
Kniha přinášející desítky reprodukcí více či méně známých Divišových děl je zároveň sumou Zeminových textů na divišovské téma a je doplněna francouzským i anglickým resumé. sakriti opis