Jedním z nejpodivuhodnějších stvoření obývajících polární oblasti je polární vlk (Canis lupus arctos). Polární vlk je rasou, poddruhem nebo zeměpisnou variantou druhu vlk (Canis lupus), který původně obýval celou severní polokouli severně od 15° severní šířky (v Indii od 12° severní šířky). Od ostatních poddruhů šedého vlka odlišuje tyto vlky celoroční bílá srst a trochu kratší čenich a uši. Život polárních vlků je v podstatě stejný jako život vlků kdekoli jinde. Polární vlk žije v oblasti podél severního okraje amerického kontinentu a dále severněji až k severnímu pólu a také na východním a severním pobřeží Grónska. V oblasti mezi severním okrajem kontinentu a pólem se nachází několik velkých ostrovů. Přestože většina těchto oblastí je trvale pokryta ledem a sněhem, z některých částí těchto ostrovů se od poloviny června do poloviny srpna sníh ztrácí a objevuje se dostatek nízkého porostu, který uživí pižmoně, Pearyho karibu a polární zajíce. Tato zvířata jsou hlavními chody v jídelníčku polárních vlků, kteří v tomto kraji zvaném vysokoarktické pásmo žijí. Některé polární vlky však lze nalézt mnohem dále na jih, např. až v Národním parku Wood Buffalo v severní Albertě v Kanadě, v zeměpisné šířce 60°. Nejméně jeden bílý vlk byl spatřen dokonce až v severní Minnesotě. Protože vlci někdy urazí přímé vzdálenosti i o více než 550 mílích, mohly být geny polárního vlka zaneseny až do Minnesoty. Na druhou stranu většina vlků na jih přibližně od 70°, který víceméně hraničí se severním okrajem kontinentu severní Ameriky, je šedá nebo černá. Vlci na sever odtamtud jsou většinou, ne-li všichni, bílí. Barva srsti je ve skutečnosti velmi povrchním rysem k posuzování druhu. Polární vlk je prostě vlk. Má postavu jako každý jiný vlk, jedná jako každý jiný vlk, cestuje jako každý jiný vlk, rozmnožuje se s jakýmkoli jiným druhem vlka a chová se jako každý jiný vlk. Vysokoarktické pásmo (75° až 90°severní šířky) není téměř vůbec osídleno lidmi. Nejsevernější Inuitská (dříve eskymácká) vesnice, Grise Fjord, se choulí asi v 75°. Tuto vesničku obývanou asi 50 lidmi založila v padesátých letech 20.stol. kanadská vláda a nastěhovala do ní Inuity z jižnějších poloh. Jinak jsou jedinými celoročně obývanými místy v oblasti vojenská základna a několik meteorologických stanic. Veškeré toto osídlení je poměrně nové. To je důvodem, proč nebyli polární vlci na většině území vysokoarktického pásma nikdy loveni nebo vážněji pronásledováni, na rozdíl od jejich šedivých protějšků na zbývající rozloze severní polokoule. Proto se obvykle nebojí lidí, které náhodou potkají. Spíše, než aby utekli při prvním závanu lidského pachu, prostě stojí a zírají. V některých oblastech se dají dokonce přilákat blíž. Samozřejmě je lze potkat jen zřídka, teritorium jedné smečky pokrývá nejméně 1000 čtverečních mil. Tato nebojácnost polárních vlků umožnila autorovi (David L.Mech, pozn. překl.) spřátelit se s jednou jejich smečkou. Poté, co objevil jejich doupě, se vědci podařilo žít s vlky každé léto v letech 1986 až 1996. Dozvěděl se tak mnoho věcí, které se mu nepodařilo zjistit při práci s vlky dále na jihu za celých 40 let. Své zážitky, včetně příhody, kdy bílý vlk přišel až k němu a rozvázal mu tkaničky, zachytil v sérii článků a publikací. V létě 2000 již byli všichni vlci, s nimiž se přátelil v minulých letech, mrtví a zbyl jen jediný prapotomek původní „Matky“ smečky z roku 1986. Autor a jeho spolupracovník však i nadále každé léto navštěvují tento kraj a zkoumají populace lovených zvířat a další vlky, kteří by případně mohli tuto oblast osídlit. V letech 2001, 2002, a 2003 zmizel i tento poslední prapotomek a ve starém doupěti ani teritoriu již nesídlili žádní vlci. Možná to byl následek velmi nízkého výskytu pižmoňů a polárních zajíců v této oblasti. Nízké počty lovené zvěře měly zřejmě souvislost se sněhovou pokrývkou v poslední polovině léta 1997 (Mech 2000) a v roce 2000. Od té doby se povětrnostní podmínky zlepšily a počty lovených zvířat začaly opět narůstat. V roce 2003 začali prostor využívat noví vlci a páru z nich se v roce 2004 narodila čtyři vlčata, která přežila nejméně do 15.července. sakriti opis