Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně.

V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny – ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky. sakriti opis