V souhrnu přináší sbírka výpověď o tom, jak může vypadat duchovní vývoj člověka západu, jenž se nevyčleňuje ze společnosti a usiluje o duchovní realizaci. V řadě textů se tak objevují myšlenky pomíjivosti, smrti, přírody, otcovství či právě mystické zkušenosti. Do tohoto směřování se do značné míry promítá duchovní odkaz fotografa a patriarchy českého buddhismu Františka Drtikola, k jehož následovníkům autor patří.

Jen tlumočit, citovat, jen výřez letokruhu ze stromu života, jen jedno zrcátko, střep, který se snaží odrážet paprsky slunce a to i se stíny, jež do něho padají cestou. (z básně Věci)

Michal Štěpánek /1984/ si vymezil tematické podloží této své prvotiny už v pointě čelné básně sbírky: „…chtěl bych poznat boha. Sílu, která to tady řídí…, ale jak si s ním promluvím, když se nedomluvím ani sám se sebou…“ Filozoficky tedy můžeme kompozici jednotlivých textů „Svítání“ a řazení jejich oddílů (autor je předkládá ve vzestupné dataci) definovat jako dokladovou ilustraci jednoho ontologického procesu – vědomě motivované prorůstání mnohotvářným „jsoucnem“ v pocitově rozjitřené duchovní i smyslové percepci. Spodní úvahový proud většiny básní vede tudíž tokem zdůvěrněného vnitřního dialogu, přičemž básníkovo alter ego je zástupně ztotožněno se čtenářem, jemuž se toto vše předkládá ve formě právě se odbývající psychické nebo fyzické události, kterou nelze ponechat bez povšimnutí.
Použito z doslovu Mirka Kováříka sakriti opis