Básně Kateřiny Komorádové nepochybně upoutají čtenáře svým zdrženlivým civilním tónem, nemnohomluvností, někdy až lapidárností výrazu, který jen podtrhuje jejich skrytou ale přesto působivou, potenciálně výbušnou emocionalitu. Syrově pesimistické líčení každodenních hororů a „příběhů obyčejného šílenství“ je u autorky vyváženo četnými záblesky nefalšovaně básnického vidění a cítění reality. Celá sbírka se vyznačuje zralostí projevu a především vzácným smyslem pro detail. Autorka ovšem nepíše podle nějakého předem vykalkulovaného návodu: Její básně jednou vyúsťují do precizní pointy, jindy zase jakoby „přestávají v nejlepším“ a vyznívají do ztracena, čímž vybízejí čtenáře k domyšlení textu a k spoluúčasti na jeho vytváření a prožívání. sakriti opis