Fenomén modernismu, jehož ohnisko lze vymezit přibližně léty 1904–1914, patří mezi traumatické momenty moderních dějin katolické církve. V současné katolické historiografii je chápán jako nejzávažnější z řady konfrontací mezi církví a moderním světem. Církevní představitelé po bolestné zkušenosti francouzské revoluce zaujali nedůvěřivý a nepřátelský postoj k hodnotám moderní doby, a to včetně bytostně evangelijních hodnot, jako je myšlenka lidských práv či náboženské svobody. Až papež Lev XIII. v 90. letech 19. století pochopil nutnost změny. Především v politické a sociální oblasti přispěly jeho snahy k rozhovoru církve s moderním světem. Snažil se vytvořit prostor, především pro kněze a řeholníky, aby si osvojili nástroje soudobých vědeckých metod a postavili je do služeb hlásání evangelia. Jejich činnost byla však s nástupem nového papeže Pia X. provázena nedůvěrou vlivných mužů kurie. Výsledkem bylo faktické umrtvení svobodného myšlení v církvi na dalších 40 až 50 let. Přesto na různých místech, především v klášterních učilištích dominikánských a jezuitských, vyrůstaly nadějné teologické osobnosti jako M. D. Chenu, Yves Congar, Henri de Lubac aj., kteří svým dílem nevědomky připravovali pozdější významnou událost Druhého vatikánského koncilu, svolaného Janem XXIII.

Autor je profesorem církevních dějin na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem.
Úvodní slovo k českému vydání napsal Tomáš Petráček. sakriti opis