František Lízna (*1941), jezuitský kněz, vězeňský duchovní správce, po roce 1989 působící především mezi Romy a lidmi na okraji společnosti. V totalitních dobách bez tzv. státního souhlasu, pracoval v dělnických profesích a ve zdravotnictví u těžce nemocných. Opakovaně byl za své přesvědčení a duchovní činnost komunistickým režimem vězněn.
Kniha „Jak jen teskná je noc“ je souborem 93 básní v próze, vybraných editorem Igorem Ficem z většího množství duchovně inspirativních, poeticky silných textů, které jsou místy až demlovskými apostrofami prostých věcí, prodchnutými Duchem, který „vane, kam chce“, jakož i hlubokým citem lidské solidarity. V doslovu píše editor k převažujícímu ladění sbírky: „Téma osamocení a odcizení je staré jako kultura, ne-li lidstvo samo. Lze je předpokládat v každém skutečném, tedy inspirací posvěceném uměleckém díle. … Člověk se zcela po právu cítí být vyhnán z ráje a touží po návratu do domu otcova.“ Své závěrečné slovo pak končí: „… V Líznových textech je motiv odcizení a stesku rozpracován v mnoha variantách… S vidinou blížícího se konce života a s vědomím posledního soudu je neustále zpřítomňován a oživován. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře napsal: „Hřích proti naději – nejsmrtelnější ze všech a snad nejochotněji přijímaný, navíc laskavý. Jest třeba mnoho času, než jej člověk rozezná, a smutek, který jej ohlašuje a předchází, je tak sladký!“ K lásce nevede jiná cesta než přes víru a naději. Lízna to ví, a proto je jeho kniha důležitá.“