Fenoménem secese se dějiny umění zabývají již od šedesátých let dvacátého století jak u nás doma, tak ve světě. Existují výpravné a modelové monografie od Jiřího Kotalíka a Petra Wittlicha analyzující dané období jak po stylové a formální stránce, tak také pootevírají dvířka tam, kde je třeba provést ještě řadu dílčích monografických výstav, aby se ukázalo, že styly secese a symbolismu jsou vlastně velkým evropským slohem. Svým rozsahem zaujímají výrazné postavení ve vývoji dějin umění. Základní koncept publikace Konec (s)nové epochy chce ukázat, že vedle notoricky známých autorů Alfonse Muchy a Luďka Marolda existují další osobnosti jako například Vojtěch Preissig, František Dvořák, Viktor Oliva, Emil Holárek, Richard Teschner či Emil Orlik, jejichž originální rukopis a obsahový vklad do umění přelomu století obstojí vedle znamenitých příkladů jako zajímavý a důležitý protipól. Snahou je ukázat nejen díla českých malířů a grafiků, ale také díla českoněmeckých umělců, kteří se postupně zapojují do našeho vědomí o kontinuitě komplikovaného středoevropského uměleckého prostoru se svým velmi otevřeným a svobodným projevem.
Zvolené ukázky operují s přísně vybraným fondem, který se velice obezřetně vyrovnává s ostatními dobovými proudy, jež utvářely fenomén secese, jako byly zejména symbolismus, naturalismus a dekadence. Tyto nesmírně pozoruhodné umělecké směry mají v současném diskursu dějin umění své nově znovunabyté místo a lákají k interpretaci. sakriti opis