Privátní záznam z cesty do podsvětí či k archetypům kolektivního nevědomí? Zpozdilý moralistní hanopis? Pomýlený manifest? Snad takto lze vnímat a číst nejnovější soubor básnických textů Daniela Hradeckého, který po sbírkách Muž v průlomu (2004) a V cirkuse Calvaria (2009) představuje svou zatím nejosobněji pojatou knihu. Autorova poetika, těžící z impozantní sečtělosti a jiskřící pádnými, aforisticky sevřenými formulacemi, je ve sbírce 64 méně širokodechá a získává až existenciální rozměr: řada veršů jako by zde chtěla sloužit něčemu mnohem podstatnějšímu, než je poezie. Deziluzivní zkušenost ikarovského pádu a zjištění, že „svět je přesně takový, jakým se jeví“, vede k důsledné, obnažené, smrtelně vážné zpovědi, při níž se autor neuchyluje k žádným básnickým trikům, které dnes tak rády nacházejí vděčné čtenáře. sakriti opis