Ve svazku nazvaném Smrt morčete, to jest titulem opět citujícím a spojujícím autorovy utkvělé tragické a groteskní motivy, vycházejí prakticky všechny důležité Fuksovy kratší prózy. Časově se počínají učednickými léty, rokem 1953, a končí prózou napsanou z posledních sil. Naproti ostatním monotematickým knihám rozvíjejícím vnitřně dramatické příběhy a autorsky stylově vyhraněným, je tento soubor přece jenom rozmanitý. Samozřejmě i v něm dominuje dvojznačný smysl tragický a komický. Na temné struně se odehrávají povídky z knihy Mí černovlasí bratři (1964), vzpomínající na vypravěčovy židovské spolužáky, kteří se najednou stali zavrženými bytostmi a nelidsky mizeli v nenávratnu. Vlastně doplňují řadu autorových subjektivních próz. Ale i v nich vedle smutně nostalgických poloh znějí tóny vysloveně sarkastické. Různost Fuksových možností charakterizují další prózy, jež se původně objevily pod názvem Smrt morčete (1969) a jež buď zkoušely odlišné prozaické typy, jako např. humoresky nebo anekdotické drobno sakriti opis