Po mozkové příhodě z podzimu 1998 se těžce nemocný básník Jiří Kolář (1914) vrací z Paříže do Prahy. Od léta 1999 je po nešťastném pádu upoután na lůžko. Ale nevzdává se. Znovu se učí chodit, zkouší psát. Byl zvyklý neustále něco dělat, a teď nemůže. Rozhoduje se bez jakékoli sebelítosti zaznamenávat si do diáře, co se děje s jeho tělem, jak ho opouští, jak se mu „svět rozpadá na střepy“. Strohé, syrové zápisy jakoby v surovém stavu reagují i na to, co vnímá kolem sebe, co čte v novinách či zahlédne v televizi. Zaznamenává projekty koláží, které by chtěl udělat, i první verše napsané po mrtvici. Místy se záznamy dotýkají otázek poetiky, smyslu umění. Někdy jsou hravé, jindy plné hořkosti: poezie nového vědomí, záznam, svědectví. Některé zápisy navazují na nejlepší z Kolářových textů, nabitých onou „etickou opravdovostí“, v naší poezii tak vzácnou. sakriti opis