Dramatický životní příběh inženýra Karla Bočka se odehrává v několika zcela odlišných prostředích. V prvním z nich dospívající chlapec, jemuž gestapo uvěznilo oba rodiče, organizuje odbojovou skupinu, která svou někdy až dobrodružnou činností znepokojuje policejní složky okupantů. I když byl mladý Boček na jaře roku 1945 zatčen, se štěstím unikl popravě v Terezíně, a po válce byl vyznamenán Válečným křížem 1939. V dalších letech vystudoval Vysokou školu báňskou a po ní nastoupil jako technik v uranových dolech. Vydává odtud svědectví o počínání Sověty dosazených expertů, jejichž vláda nad československým uranem se na konci 50. let omezila na zajištění této strategické suroviny. Doba, kdy se stal vedoucím technikem Čs. uranového průmyslu, patří k nejzajímavějším stránkám knihy. Popisuje v nich nadějnou snahu vymanit se ze závislosti na tehdejším SSSR, přerušenou teprve 21. srpnem 1968. Po známé stávce horníků, vedené pod heslem „Ani gram uranu okupantům“, byl Karel Boček, v roce 1968 jmenovaný generálním ředitelem Uranového průmyslu, zatčen a obviněn ze sabotáže, za niž mu hrozil až absolutní trest. Dramatickým vrcholem Bočkova příběhu je jeho útěk z budovy generální prokuratury, jediný svého druhu v letech normalizace. S pomocí vynalézavých přátel unikl Boček za hranice a stal se u německé firmy expertem na hodnocení uranových ložisek. Tato činnost ho zavedla do všech pěti světadílů a skončila na počátku 80. let určitým znechucením nad rubovou stránkou hospodářské soutěže. To posléze inženýra Bočka vedlo k tomu, že se stal stavebním podnikatelem. Úspěšným – postavil desítky domků u Bonnu a na španělské Ibize. Od devadesátých let, kdy se vrátil do České republiky, také u nás. Dramatický životní příběh inženýra Karla Bočka se odehrává v několika zcela odlišných prostředích. V prvním z nich dospívající chlapec, jemuž gestapo uvěznilo oba rodiče, organizuje odbojovou skupinu, která svou někdy až dobrodružnou činností znepokojuje policejní složky okupantů. I když byl mladý Boček na jaře roku 1945 zatčen, se štěstím unikl popravě v Terezíně, a po válce byl vyznamenán Válečným křížem 1939. V dalších letech vystudoval Vysokou školu báňskou a po ní nastoupil jako technik v uranových dolech. Vydává odtud svědectví o počínání Sověty dosazených expertů, jejichž vláda nad československým uranem se na konci 50. let omezila na zajištění této strategické suroviny. Doba, kdy se stal vedoucím technikem Čs. uranového průmyslu, patří k nejzajímavějším stránkám knihy. Popisuje v nich nadějnou snahu vymanit se ze závislosti na tehdejším SSSR, přerušenou teprve 21. srpnem 1968. Po známé stávce horníků, vedené pod heslem „Ani gram uranu okupantům“, byl Karel Boček, v roce 1968 jmenovaný generálním ředitelem Uranového průmyslu, zatčen a obviněn ze sabotáže, za niž mu hrozil až absolutní trest. Dramatickým vrcholem Bočkova příběhu je jeho útěk z budovy generální prokuratury, jediný svého druhu v letech normalizace. S pomocí vynalézavých přátel unikl Boček za hranice a stal se u německé firmy expertem na hodnocení uranových ložisek. Tato činnost ho zavedla do všech pěti světadílů a skončila na počátku 80. let určitým znechucením nad rubovou stránkou hospodářské soutěže. To posléze inženýra Bočka vedlo k tomu, že se stal stavebním podnikatelem. Úspěšným – postavil desítky domků u Bonnu a na španělské Ibize. Od devadesátých let, kdy se vrátil do České republiky, také u nás.