Rychlíkův „deník je psán systematicky od 1. ledna do 20. dubna, a má tak všechny znaky ohraničeného experimentu, podobně jako Kolářův Přestupný rok z téže doby. Rychlíkův deník však na rozdíl od kolářovské pevné literární kompozice tvoří nedlouhé hloubavé záznamy, jež nese skeptická plebejská stylizace a všudypřítomná osvobodivá ironie, jejímž prismatem mluvčí textu pozoruje nebo s vynikající logikou pokusně řeší otázky geopolitiky, matematiky, lingvistiky, filosofie, historie nebo historiografie. Rychlík ukazuje soudobý život převážně v alegorizujících a apokryfizujících obrázcích s výjevy plynoucí vody nebo smrduté stoky s regulovaným provozem, návštěvy potomního světa nebo indiánů před conquistou. Slohová vykrouženost a jakoby hořká spokojenost se stavem věcí jsou rysy, které jeho text odlišují od tematicky a žánrově obdobně laděných, ale rabulisticky rozvinutých próz Vladimíra Vokolka Absurdanda, psaných 1948–1958, a svým osobním pohroužením ho naopak přibližují zdánlivým deníkovým záznamům Jana Hanče z přelomu padesátých a šedesátých let. Rychlík vědomě upouští od zprostředkující role standardizovaných uměleckých forem a jeho deník tak tvoří výjimečnou uměleckou hodnotu, která je v krutých padesátých letech srovnatelná s úsilím nonkonfromních autorů shromážděných v Kolářově a Hiršalově strojopisném sborníku Život je všude“.(Michael Špirit)