Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají.
Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková
Edice poesie Host, sv. 81. sakriti opis